Když jsem se v roce 2017 poprvé vydala autem do Norska, věděla jsem, že si plním svůj dětský sen. Severské země mě vždycky něčím okouzlovaly a v ten moment jsem neměla daleko k pláči. Slzám štěstí. Tenkrát jsem ale rozhodně ještě netušila, jak moc mi tahle země změní život a že se za pár let stane mým druhým domovem.
Tenkrát jsem vůbec netušila, jak shánět práci v zahraničí. Neměla jsem s tím žádnou zkušenost a proto jsem se rozhodla vyrazit autem (starším než já), se svým tehdejším přítelem, procestovat jih Norska jako turista a pak se vydat dobrovolničit na sever. Obepsali jsme několik míst na serveru workaway.info a dostali vlastně jen jednu kladnou odpověď. Respektive nečekali jsme na další a kývli na první možnost.
Původně jsme měli v plánu cestovat měsíc po jihu a pak se vydat na sever. Začátek naší cesty byl skvělý, autem jsme se přes Neměcko dostali do Polska, trajektem do Švédska a následně přes Oslo do Hardangervidy, přes Jotunheimen do Trondheimu, Bødo, Narvik, až na souostroví Vesterålen, kde se nacházel hotel, v kterém jsme měli dobrovolničit. První týden jsme si užívali plnými doušky, celou dobu jsme spali nadivoko v autě, což sice není oficiálně povolené, ale dokud se chováte jako lidi a ne zvířátka, tak nikdo neřekne ani slovo. Stanování ve volné přírodě je nicméně legální kdekoliv dál než 100 metrů od nejbližšího obydlí. V prvním týdnu jsme navštívili jezera ve Švédsku, Oslo a Holmennkolen, proslulou Trolltungu, pár dalších jezer v Norsku a Jotunheimen. Tam se začalo kazit počasí a dál už jsme trpěli v děšti. Zavření v autě, jen ve dvou. A ten vytrvalý déšť za týden neustal ani trošku. Navštívili jsme proto Trondheim a pak už se vydali do Bø i Vesterålen, naší cílové destinace.
A mojí osudové.
Náš vztah sice nevydržel, ale můj vztah se zdejší přírodou je věčný. Narozdíl od ČR tu nenajdete stromy už v poměrně nízkých polohách. Vrcholy 500 metrových hor jsou holé. Ze všech stran jste tu obklopeni fjordy. Kdykoliv přiletím, první věc kterou zbystřím, je slaný vzduch. Chlad. Klid. Narozdíl od Lofot jsou Vesterålen ještě dosti turisticky nedotknuté a klientela sestává především z rybářů z Německa a turistů z Norska, Francie a Španělska. Hlavním lákadlem pro ně jsou tour na lodi, velrybí a orlí safari, kajak a hiking.
Aktuálně pracuji v hotelovém resortu, kde zastávám vlastně hned několik pozic. Od recepční, servírky, pokojské, až přes průvodkyni po horách. Zároveň si dodělávám kurz na kajak, protože voda je prostě můj živel a můžu na ní trávit dlouhé hodiny.
A práce v Norsku se rozhodně vyplatí, zejména po finanční stránce. Minimální plat je tuším kolem 180-190 NOK, v hrubém cca 18 eur za hodinu. 25% daň se odvádí automaticky a je v ní zahrnuté i zdravotní a sociální pojištění. Jediné, co potřebujete pro práci, je takzvané D-number. Zaměstnavatelé ve většině případů vědí, co je potřeba a nasměrují vás. V Norsku je totiž naprosto běžné brát sezónní pracovníky z jiných zemí a proto zejména v létě není těžké sehnat práci v cestovním ruchu. U nás je hlavní sezóna červen-srpen, druhá hlavní sezóna únor-březen. V těchto měsících proto moje zaměstnavatelka vždycky hledá pomocnou ruku. Obrovskou výhodou je ubytování, které mi poskytla zdarma, v zimních měsících cca za 1500 NOK/měsíc (kvůli pokrytí nákladů s vytápěním a elektřinou). Toto je zcela běžná praxe, že zaměstnavatel poskytne za směšný poplatek bydlení.
Co se týče jazykové vybavenosti, 90% Norů mluví plynně anglicky. Jsou zvyklí na cizince a proto ani nabazírují na tom, abyste mluvili jejich řečí. Já si to přesto stanovila jako goal a snažím se krůček po krůčku naučit norštinu. Každopádně z pohledu „slovana“ je to pro mě jazyk víc než náročný :D
Na Norech nejvíc obdivuji jejich vztah k přírodě. I ta nejvíc turistická místa v Bø zůstávají čistá, nikdo neodhazuje odpadky do přírody a všichni tak nějak žijí v souladu s planetou. Na pláži jsem nenašla jedinou plastovou láhev. Možná je to i proto, že láhve a plechovky jsou tu zálohované a lidé je vrací do obchodů.
Jejich povaha je totálně odlišná od toho, co jsem slýchala v dětství. Že prý jsou chladní a odměření? Huh? Moje zkušenost je opačná. Nikdy jsem nepoznala milejší lidi. Věrnější přátele. Nikdo tu nekrade. Dojedu na kole před obchod, nezamykám a jdu nakoupit. Za půl hodiny je kolo pořád na místě. To stejné s autem. Bytem. Náš dům nebyl snad ani jedinkrát zamčený.
Poslední téma, které bych chtěla nakousnout, je alkohol. Mají tu něco jako řízenou prohibici, v supermarketech se dá nakoupit maximálně pivo/cider. Pro víno a tvrdší alkohol musíte do Vinmonopolet, specializovaného obchodu s omezenou pracovní dobou. Striktně kontrolují věk. V restauraci Vám nenalijou po 2.00 ráno. Pokud naznají, že jste moc opilí, mají právo odmítnout prodej dalšího alkoholu. Pokud si dáte jednu skleničku a za půl hodiny sednete za volant, přijdou za vámi a zastaví vás. Nenechají vás odjed, protože u nich platí pravidlo spoluviny. Jinak jsou to ale moc milí lidé.
Život tady je tak trochu ve vlnách. Nekonečné dny zalité sluncem i o půlnoci, stejně jako dny, kdy se paprsky nedostanou nad obzor. Na nebi tancující polární záře. Miliony hvězd. Nekonečné východy a nebe zalité rudou barvou. Fialovou. Oranžovou. To všechno a víc musíte zažít, abyste pochopili o čem mluvím ! :)
Checkni aj IG: lena.nyttsett
